Fulltext M.I.A. - Nalezený článek

Titul: Lidové noviny
Datum vydání: 22.10.1998
Strana: 7
Zpět na výsledky vyhledávání

Lesní muž vyměnil civilizaci za absolutní svobodu a volnost

Reportá'
Život v přírodě mi prospívá, nejsem vůbec nemocný, libuje si muž, který se před lety nastěhoval do srubu, kde žije bez peněz, elektřiny a plynu, vzdálen běžným hodnotám civilizace.
CHRUDIM- Touha po absolutní svobodě a současně totální nezájem o zařazení do jakékoliv společnosti a státního zřízení jsou důvody, proč šestapadesátiletý Stanislav Hrubý, v okolí známý jen jako Standa, žije již mnoho let ve svém srubu uprostřed lesů v podhůří Železných hor na Chrudimsku. Obývá dřevěnou chatu na skále u potoka Ležák a vede spokojený život lesního muže bez peněz, elektřiny, plynu, televize, rozhlasu, novin, auta, lékaře-zkrátka žije stranou veškeré civilizace. Nevím, úplně spokojený asi nejsem, ale mám tu klid, mhouří Standa oči do nízkého podzimního slunce, které zalévá jeho tvář žlutooranžovým světlem. Opírá se přitom o zábradlí na verandě svého srubu, naslouchá zurčení říčky a pozoruje padající zežloutlé listí stromů. Listí za chvíli spadne, a bude to. Nepatrně sebou trhne a pootočí tvář zarostlou prošedivělými vousy. Nevíte, jak má být zítra? ptá se zvědavě, přestože ve většině ze tří set pětašedesáti dnů v roce nemá nablízku člověka, který by mu odpověděl. Aha, bude pršet. To mi nevadí, usmívá se. Se světlem vstávám, se soumrakem uléhám Darovanou kávu a cukr rozvážně sype do dávno nepoužívaných nádob, které kdysi bývaly plné. Voda na kamnech hned tak klokotat nezačne. Musím tam trochu přiložit, řekne potichu spíše pro sebe a sehne se, aby do kamínek vhodil polínko. Sbírání plodů přírody a příprava dřeva na zátop jsou jeho hlavní činností každý den, po celý rok. Ráno jej budí světlo, ke spánku lesního muže ukládá soumrak. Když je tma, tak nemám co dělat, jdu spát. Plyn ani svíčky nemám, na to bych potřeboval peníze, vysvětluje Standa svůj denní režim. Opatrně rozdělává krabičku zahraničních cigaret. Zapálí ameriku, potáhne a trochu přivře oči. Zase po čase filtrovka, taky to mám rád, pochvaluje si. Standa většinou kouří nejlevnější tabák bůhvíodkud, darované cigarety, vlastní cigaretové přírodní směsi z lesa anebo marihuanu, kterou u řeky zasévají neopatrní chataři. Vždycky tam něco najdu, mně to nevadí, taky se to dá kouřit, krčí rameny a zvedne hlavu ke stropu, kde se nad kamny suší dva svazky konopí. Nejhezčí na světě je východ slunce Na stůl mezitím postaví notně opotřebovanou, ale oblíbenou sklenici a návštěvě nabídne hnědý hrneček, který v malé kredenci několik minut pečlivě vybírá. Položí na stůl lžičky, a než nasype kávu, na kamnech už bublá voda v konvici. Tak si to oslaďte, jak máte rád, pobízí pohostinně, když připraví horký nápoj. Sám si nabírá cukr na lžičku velice pomalu,pomalu, až s posvátnou úctou. Je jasné, že chce, aby mu sladidlo vydrželo co nejdéle. Je těžké něco vyzvědět na člověku, jehož jedinou životní hodnotou se po půlstoletí existence na tomto světě stal východ slunce. To je to nejhezčí. Každé ráno vím, odkud to přijde, pokyvuje moudře hlavou Standa. V malé a útulné jediné přízemní místnosti chajdy visí po stěnách pohlednice a fotografie, které svědčí o jeho někdejší cestovatelské vášni. Vedle schůdků do podkroví visí plastická mapa Tater. Jednou možná ještě vezmu batoh na záda. Chtěl bych taky vidět východ slunce v Alpách. Třeba se mi to splní, sní lesní muž . S odzbrojujícím klidem anebo jen s lehkým pokrčením ramen bere Standa lidem všechny otázky z úst. Nikde nepracuju, nemám peníze. Jím brambory, houby a ovoce celý rok. Někdy mám rybu, opakuje každému, kdo se zeptá. Mnoho takových lidí ale v jeho okolí není. Nemá peníze ani na chleba, ten většinou dostane od chatařů. Někdy si jej může také koupit za pár korun, které získá výměnou za nasbírané houby anebo si je vydělá třeba tím, že natře lavičku. Práce tady nikde není. Dělal jsem na brigádě v lese, ale to už je dávno, tvrdí Standa. Přiznává ale, že sám žádné zaměstnání neshání. Druhák je dobrý kafe Na stole mu leží motoristický časopis z roku 1960 a také nejnovější číslo filmového měsíčníku. Čtu úplně všechno, co se mi dostane do ruky. Ale noviny nejsou nikdy dnešní, mám je až se zpožděním, připouští. Posledním douškem dopíjí kávu, rychle vstane a černou hmotu na dně sklenice opět zalije již vlažnou vodou z konvice. Zamíchá tekutinu, pár vteřin vyčká a znovu se napije. Je to dobrý kafe. Dostal jsem chuť na druháka, otře si spokojeně rukávem staré vojenské bundy slabě poskvrněná ústa. Vzpomene si, že naposledy mluvil o novinách. Televizi jsem neviděl, co jsem tady nastálo. A to už je alespoň pět let. Politika mě nazajímá, volit jsem nebyl, dodává. Přestože na stole je staré rádio, už pár měsíců nehrálo, protože poslední baterie Standovi dosloužila v létě. Stanislav Hrubý postavil svou chajdu uprostřed lesů v roce 1966 jako jeden z prvních místních chatařů. Tehdy ještě pracoval v Elektrárně Opatovice a bydlel i se svou rodinou v Pardubicích. Dodnes není rozvedený a od chvíle, co odešel od své manželky, neměl jinou ženu. Než jsem tady zůstal natrvalo, na rok jsem se do elektrárny vrátil, ale nepohodli jsme se tam. Potom jsem měl úraz, ze kterého jsem se rok léčil tady na chatě, vzpomíná na den, kdy se potácel z hospody a porazilo ho auto. V té době mu ještě listonošky z vesnice vozily do srubu sociální podporu. Když však byl zdráv jako rybička, do práce se nevrátil. Zůstal tam, kde je nyní. V lese. Tenhle život mi prospívá, nejsem vůbec nemocný Taky si občas říkám, že je všechno v háji. Divím se, z čeho vlastně žiju. Když to ale vezmu z druhého konce, tak nejsem vlastně vůbec nemocný a tenhle život mi prospívá, přemítá nahlas. Už nepřemýšlí o tom, že kdyby jej skolila jakákoliv choroba, nikdo mu nepomůže a nikomu nebude chybět. Snad jen hrstce chatařů, kteří jej párkrát do roka navštíví a občas pohostí na odpolední svačině. Standa zapaluje další ameriku, dosrkne druháka , nabere do sklenice trochu vody a zamíchá kalnou tekutinu. Krátce a rychle trhne rukou a obsah sklenice ve vteřině a na vzdálenost několika metrů prolétne dveřmi do trávy pod chatou. Kolik je vlastně hodin? zeptá se najednou. No, tak to mi šly jen o deset minut zpátky, brumlá si pod fousy, když seřizuje ručičky hodin. V kalendáři se orientuje bezpečně. Desátýho, přece sobota, ne? ujišťuje se. Jednou budu podnikat a cestovat Občas se Standa chlubí, že v nedalekých Podlíšťanech, kde se narodil, vlastní stavební parcelu. Tu prodám za čtyři sta tisíc, ale ještě to nespěchá, mávne ledabyle rukou. Není však na světě člověka, který by mu uvěřil. Koupím mašiny, seženu chlapy a budu dělat v lese na živnosťák, plánuje si budoucnost, která mezi stěnami jeho srubu zní jako absurdní fraška. Možná, že bych si měl platit nějaké pojištění nebo něco, ale snad to ještě nějak půjde udělat. Jo, jednou budu podnikat a cestovat, tvrdí lesní muž s neuvěřitelnou jistotou. No nic, musím jít čistit houby, přeruší Standa nenadálé ticho ve světničce. Až umřu, bude to jistě na jaře Posadí se na lavičku, bere do ruky jeden hříbek za druhým a pečlivě je zbavuje jehličí a podhoubí. Dveře vchodu se vlastní vahou pomalu dovírají a lehkým nárazem se po pár vteřinách zastaví. Na drobné mosazné cedulce v jejich středu lze číst vyrytý nápis: Až umřu, a bude to jistě na jaře, kamarádi hrob v podobě oltáře mi postaví. Jen tak mezi stromy bude skryt. Standa zvedne hlavu od práce a oči se mu zalesknou. V korunách stromů šumí vítr a do trávy se sype další příval zežloutlého listí. Zapadající slunce dává krajině sbohem za černým lesem. Bude to na jaře, ale ne příští rok, usměje se Standa.
Ondřej Vysypal

Zpět na výsledky vyhledávání

Tento článek byl nalezen fulltextovým prohledávačem M.I.A.