Fulltext M.I.A. - nalezený článek

Titul: Slovo
Datum vydání: 29.2.2000
Zpět na výsledky vyhledávání

Případ Pobuda a hrozba represivní politiky
Za hesly zákonodárců o pořádku a boji proti zločinu se často skrývá politické autoritářství
Stanislav Pobuda, kterého Vrchní soud v Olomouci poslal za prodej několika marihuanových cigaret na čtyři roky do vězení, obdržel koncem minulého týdne od prezidenta Havla milost. První reakce byly většinou pozitivní a zdálo se, že si všichni alespoň trochu soudní lidé v této zemi oddechli, když byl tento zjevně absurdní trest zrušen. Vedle toho se však někteří poslanci i ministr vnitra uchýlili k oblíbenému politickému folkloru, podle něhož se musí každá prezidentova milost zpochybnit. A tak Václav Grulich hovoří o nebezpečném precedentu, Pavel Severa vytýká prezidentovi, že morálně neapeloval na děti, aby nefetovaly, a podle komunisty Vojtěcha Filipa prezident asi chrání překupníky drog a další zvrhlíky proti spořádaným občanům této země, a proto by měl být zbaven nejen práva udílet milost, ale přímo celého úřadu.
Námitky proti prezidentovu rozhodnutí jsou přitom buď důsledkem neporozumění, anebo přímým útokem proti demokratické ústavní kultuře. Prezident totiž tuto konkrétní milost udělil až po skončení řádného soudního procesu. Na rozdíl od jiných případů, kdy přímo vstoupil do trestního řízení, zde ponechal plný průchod soudní spravedlnosti a ke své ústavní pravomoci se uchýlil teprve poté, když bylo patrné, že tato spravedlnost selhala. Takové právo přísluší prezidentovi v parlamentních demokraciích zcela běžně a má zabránit hrubým nespravedlnostem, které mohou vzniknout soudním rozhodováním. Zároveň se nemá jednat o řádný výchovný nástroj, kterým by prezident měl přímo působit na morálku a chování občanů.
Státní zastupitelství a po něm i soudy samozřejmě v tomto případě selhaly, když nedokázaly odlišit měkké drogy od tvrdých a skutečné překupnictví od jednání v partě. Toto selhání musel prezident napravit vnějším zásahem.
Na první pohled přitom bylo patrné, že nezaměstnaný kuchař prodávající marihuanu svým kamarádům neodpovídá postavě drogového překupníka, který je článkem dobře organizovaného gangu a jehož činnost je mu zdrojem obživy. Pokus obžaloby zdůvodnit výši trestu tím, že soud mohl obžalovaného poslat za mříže až na 10 let, takže trest ve spodní hranici by se vlastně měl chápat jako projev umírněnosti orgánů trestního řízení, působí potom zároveň jako čirý alibismus i nepochopení smyslu trestání. Zvolit podmíněný trest by zde asi nejlépe vyhovělo povinnosti soudce postupovat podle zákona i uvážit zvláštní okolnosti případu.

Stát versus "jiné občané"
Bylo by ovšem krátkozraké kritizovat pouze soudy za jejich rozhodování. Nepřiměřenost a necitlivost nelze spatřovat jen v činnosti orgánů trestního řízení, protože ji zakládá již samotná trestněprávní úprava. Nedávná změna, jejímž účelem mělo údajně být potírání organizovaného zločinu v oblasti prodeje drog, očividně nefunguje. K vyřešení problému organizovaného překupnictví drog pochopitelně nedošlo, pouze se zvýšila policejní a trestní represe. Právě posílení již tak nebezpečně represivního charakteru naší společnosti, jejíž soudy mechanicky posílají například viníky dopravních nehod za mříže a ve které poměr vězňů k počtu obyvatel patří k nejvyšším v Evropě, je hlavní negativní důsledek této trestněprávní změny. Bylo možné předvídat, že i přes různá školení soudců, státních zástupců a policie stát nakonec zaútočí na ty společenské skupiny, které jsou nejzranitelnější a nemohou se bránit. Zatímco organizovanému zločinu nadále plynou zisky z prodeje drog, vězení se začínají plnit jejich oběťmi nebo příležitostnými konzumenty. Pro policii je snazší "dopadnout" partu mladých kluků, kteří kouří marihuanu, než aby si dala práci s odhalením a usvědčením opravdových zločinců. To je všeobecně známá a špatná zkušenost s každou represivní drogovou politikou, které jsme se mohli vyvarovat.
Za hesly zákonodárců o pořádku a boji proti organizovanému zločinu se od samého počátku často skrývalo politické autoritářství, které začíná stále více a nebezpečněji prostupovat celým naším politickým životem. Právo je pro tyto politiky především prostředkem, jak se vypořádat se všemi, kdo neodpovídají jejich představám o "spořádaném občanovi". Jednotlivé poslance a politiky sice odlišuje politická barva jejich obleku, ale spojuje je snaha obléknout i nás ostatní do košil podle jejich střihu a především zapnout naškrobené límečky tak, aby pevně svíraly naše krky. A tato snaha je pro každou společnost mnohem nebezpečnější než pokoutní prodej marihuanových cigaret.
Jiří Přibáň, Právnická fakulta UK Praha

Zpět na výsledky vyhledávání
Tento článek byl nalezen fulltextem M.I.A. (http://fulltext.mia.cz)