William J. Craddock
Starej kámoš Cagey Cage

   Otevřel jsem opatrně dveře, šklebil se tam na mě Preston, zápalku už nesl k jointu a volnou rukou mi mával před obličejem novinami. Na titulní straně stálo velkými černými písmeny VŮDCE PARTY NARKOMANŮ NA MOTORKÁCH UVĚZNĚN a vpravo dole byla znamenitá fotografie našeho starého kámoše Roye Cage. „Dostali Cage," řekl Preston. „Že prej je vůdce party závislejch motorkářů."
    Četl jsem si ten článek, zatímco si Preston připravoval šálek instantní kávy. Cage zavřeli poté, co se bláhově zapletl s jednou mladou holkou od dětí květin, kterou později sebrali, protože se ocida ,v nebezpečí neuspořádáného a nemorálního života, a ona zfetovaná ukázala prstem na Cage a udala, že to byl on, kdo ji zkazil a zásoboval drogami. „Tak nám zabásli Cagey Cage."
    Dočetl jsem novinový článek, kde se tvrdilo, že Leroy David Cage byl v partě Pekelných andělů (to nebyla pravda) a vůdcem celostátně rozšířené skupiny narkomanů (to taky nebyla pravda), a vrátil jsem se na první stranu a studoval jsem Cagovu fotku. Cage se svými divoce rozcuchanými vlasy a vousy (vtrhli k němu domů, když spal) vypadal jako ten chytrouš Ježíš na kříži, měl holá ramena, ústa pevně sevřená, ale v očích mu hrál ten jeho známý úsměv, kolem krku měl zlatý řetízek a z křížku byl vidět na fotografii jenom vršek. Ano, je to starej známej Cage.
    „Je ti doufám jasný, Prestone, že z tohohle se Cage nevykroutí. Nechal to pravděpodobné zajít tak daleko, protože ,Oni nevědí, co činí.'"
    „Máš pravdu," řekl Preston, obrátil do sebe kávu a podal mi joint. „Jenom doufám, že to s ním ty svině nebudou mít lehký."
    Zbytek'dne jsme zasvětili vzpomínkám a obřadnému kouření na památku zabásnutého Roye Cage.
    Roy Cage byl kluk z hor, který vždycky jel na plné obrátky, nikoho se nebál a všemu se smál. Už jako puberták začal krást auta a ujížděl ramenům spravedlnosti pekelnou rychlostí po horských serpentýnách, které znal lépe než šerif, a většinou je potom rozmlátil o nějaký strom. Když mu bylo asi patnáct, koupil si starou motorku, devětatřicítku Indiána, a proháněl se po kopcích a dálnicích neuvěřitelnou rychlostí, pravidelně padal přes náspy a narážel do plotů a vůbec si to své mládí v horách parádně užíval.
    Brzo se dal na trávu a naučil na ni všechny svoje kámoše z oklahomských hor. Pár let se svými divokými učedníky věnoval neskutečným věcem, třeba se opili vínem, zkouřili z trávy a potom nasedli do svých rozhrkaných starých kadilaků, buicků a chevroletů, zajeli na parkoviště a tam pořádali sebevražedná derby, zašlápli plynové pedály do podlahy, smáli se na sebe jako šílenci a když odrovnali auta, vrátili se domů stopem.
    Cage přestal krást auta, ničit auta a zahrávat si s peklem, když ho fantastickým způsobem uchvátila marihuana. Jednou se nechal vyfotit na dvaapadesátce chevroletu pokrytém takovým množstvím konopí, jaké jen se mu s kamarády podařilo sehnat (skoro sto kilo), a on tam stál nahoře s vidlemi v ruce. Chtěl si z té fotografie nechat udělat pohlednice, ale potom usoudil, že by se mohly dostat do nesprávných rukou a někdo by ho mohl ,obvinit ze zločinu`.
    Když se objevila kyselina, zkusil ji a došel k závěru, že je Bůh. Jeho následovníci, hoši z hor (stejně jako několik hipíků z města, kteří s ním brali kyselinu pro poveselení a vždycky to pro ně byla víc než výhodná koupě), se stali jeho učedníky a doslova mu seděli u nohou, když jim vyprávěl, jak to bude krásné, až se konečně všichni spojí a dostanou se do Království.
    „Dostanu tam třiašedesátku corvette, Cagei?"
    „Jasně, co si jenom budeš přát, Russi. Každý přání ti bude splněný."
    Jednou prostě zabořil polévkovou lžíci do mísy s kyselinou, která tam byla nachystaná na rozporcování, a snědl jí nějaké neznámé a neuvěřitelné množství. Dopadlo to tak, že začal řídit vesmír. Dny míjely a Cage posílal ve správný čas nahoru slunce, posouval ho po obloze, stahoval ho za kopce a přinášel noc, rozsvěcoval všechny hvězdy, dohlížel na to, aby šli lidé i zvířata spát, a zatímco spali, dál dýchal, určoval směr větru, poroučel stromům a trávě růst, otáčel světem tou správnou rychlostí.
    Čtvrtého dne se Cage unavil a chtěl se prospat, ale už měl příliš mnoho povinností.
    „Včera v noci skoro nesvítil měsíc, Cagei."
    „Já vím, ale všechno nestíhám. Buďte rádi, že vůbec nějakej měsíc svítil."
    Šestého dne byl Cage tak unavený, že se rozhodl si na několik hodin odpočinout a nechal vesmír, ať si dělá, co umí. Zavřel oči, začal usínat... a srdce se mu zastavilo. Když se mu zastavilo srdce, zastavil se i vesmír. Aby srdce znovu uvedl do chodu - a tím i vesmír do pořádku - musel chodit. Jeden krok - jeden úder srdce - jeden dech - jedno cvaknutí ozubeného kola vesmíru. Další krok - další úder srdce - výdech - další cvaknutí toho velikého kola... trvalo to pět hodin a potom propadl panice.
    „No... vlastně jsem nezpanikařil. Byl jsem jenom trochu znepokojenej."
    Dlouho snášel muka svého zaneprázdněného mozku, až se rozhodl zavolat do Stanfordova výzkumného centra.
    „Věděl jsem, že je tam spousta chytrejch lidí, páč jsem vo tom jednou čet."
    Když telefonoval, musel na místě pochodovat.
    „Sdělil jsem jim, jakej mám problém a řekl jim, ať mi koukaj pomoct, jestli se chtěj ráno probudit, ale voni na to, že strkám nos do věcí, po kterejch mi nic není a ať se du prospat. Nebyli tak chytrý, jak to vo nich psali. Málem se kvůli nim zastavil celej svět."
    Cage naštěstí přišel na to, jak řídit svět ,automatickým dálkovým ovladačem' a konečně mohl jít spát. ,Automatické dálkové ovládání' ale bohužel „fungovalo jenom nějakejch vosum hodin. Pak se zavařilo." Vesmír byl stále v jeho rukou.
    Cage přinesl kyselinu a když se se všemi kamarády sjeli, svěřil každému zodpovědnost tím, že mu na nějaký čas udělil zvláštní moc.
    „Věděl jsem, že to můžu udělat, páč jednou jsem řek: ,Norme, ty máš tu moc věnovat mi trochu vody,' ...a on to hned udělal."
    „Frede," řekl, „nechám tě nějakej čas řídit slunce. Tak to nepodělej." Fred se okamžitě posadil a začal se usilovně soustředit na řízení slunce, potěšen důvěrou, kterou v něho Cage vložil, a byl si dobře vědom důležitosti tohoto kosmického úkolu. Potom Cage rozdělil další práci, jako vítr, otáčení země, tvorbu mraků atd. ostatním zodpovědným učedníkům, chvilku je pozoroval, aby se ujistil, že to zvládnou, a potom upadl do krátkého, zaslouženého spánku.
    Dokonce i ti z nás, kteří nutně nevěřili, že Cage je Bůh a ovládá vesmír (i když jím klidně mohl být), ho rádi chodili navštěvovat. Jeho hrdinské činy mu už do této doby vynesly mezi psychedelickými pionýry pověst téměř legendární postavy.
    „Četl jsem, kde si můžeš koupit tuhle naloženou hlavu," řekl Baxtorovi a mně. „Tu hlavu si seženu," řekl pomalu, škrabal se na zarostlé bradě a začal vymýšlet podrobnosti, „dám ji tuhle... jako za voponu, rozumíš? a potom asi nahraju na magič všelijaký skřeky a kvílení. Pak pozvu pár kámošů a dám jim pořádnou dávku kyseliny a usadím je před tu voponu a budu jim vyprávět příběh vo tý hlavě a jak je zakletá a jak každej, kdo ji uvidí, zešílí. Pak jim řeknu, že já tu hlavu mám a tady je, a pak roztáhnu tu voponu a pustím ty skřeky a to všechno." Zasmál se tím svým hlubokým, cageovským smíchem, když si to všechno představil. „Určitě jich pár vodvezou do nemocnice. Panečku, to by tady pěknejch pár lidí přišlo vo rozum, kdybych to udělal."
    Cage začal poprvé v životě číst poté, co začal s kyselinou. Četl všechno, co se kde válelo - komiksy, romány, časopisy, staré učebnice, cokoliv, protože všechno pro něho bylo nové. Někdo mu nechal pár knih o Tibetu a on je zhltl na jedno posezení. Aby se udržel vzhůru, píchal si amfetamin.
    „Myslím, že bych měl jet do Tibetu," řekl asi za týden. „Rád bych se tam sešel s nějakým mnichem-poustevníkem, o kterejch jsem četl. Víš, oni dokážou udělat cokoliv jenom ze vzduchu... cvrnk... a je to tam. Nosí takový řízy, takhle si je vobstarávaj. Rovnou ze vzduchu. Zajedu do Tibetu a vyhlídnu si jednoho takovýho maníka, řeknu mu, aby mě zaved do toho jejich kvartýru a všechny je svolal - možná jim rozdám trochu kyseliny - a řeknu jim, že mám velikou moc a že se s nima chci dát dohromady. A pak řeknu: „Tak se předveďte, co umíte" a požádám je, aby mi vyrobili ze vzduchu řízu. A né ledajakou řízu. Budu chtít takovou, jakou nosil Kristus. A určitě se z Tibetu vrátím v Kristově říze."
    Baxtor se zakabonil a řekl: „No nevím, Cagei. Ty mniši jsou dost uzavřený. Možná nebudou chtít mudrce z Východu přijmout."
    Cage uvažoval nad tímhle nečekaným zádrhelem, pohlédl na něho úkosem a poškrabal se ve vousech. „No," řekl, „pak si teda budu muset založit vlastní mnišskej spolek a ty vostatní vyrušit."
    Jak šel čas, Cage se stával tišším a vážnějším a bral víc a víc kyseliny. Ve třiadvaceti byl už moc starý a rozumný na kradení aut a provokování policajtů a vyvádění a dokonce i na opíjení se s kamarády. Usadil se a začal prodávat trávu a kyselinu, četl nalezené knížky a rozvíjel svoji ,Sílu'. Přestal si dělat starosti, jestli na prodeji drog vydělá, a rozdával je nebo přenechával za cenu, za jakou je sám koupil. „Jenom rozšiřuju evangelium," usmíval se. „Nejsem žádnej dealer. Jsem misionář... pracuju na tom, abych se stal Mesiášem."
    „Já to věděl, že Cagey Cage jednou dostanou," řekl Preston, když jsme už potřetí probrali Cageova nespočetná dobrodružství, „pamatuješ si, jak měl ten svůj plán, že si sežene nejmenšího člověka na světě - nějakýho prťavýho trpaslíka, o kterým četl v jednom z těch svejch časáků - a dá si ho do skleněný vitríny, aby se na něj mohl dívat a kouřit s ním trávu? A pak chtěl pozvat nejvyššího člověka na světě na večeři a ty dva seznámit, aby viděl, ,jak si spolu budou rozumět'."
    Pamatuju. Taky si pamatuju: „Tenkrát, jak jsme s ním šli všichni na pláž pozorovat zatmění Měsíce a jak z toho byl Cage celej na větvi a do písku napsal velikejma písmenama vzkaz: ,PRO BOHA... DŮLEŽITÉ. OZVI SE MI...' a pod tím připsal svý telefonní číslo."
    Preston zvedl noviny a znovu hleděl na ty titulky a na Cageovu fotografii. „Vůdce party narkomanů rta motorkách. To je ale ocenění. Chlapec může bejt pyšnej."
    Roy Cage, misionář, který se chtěl stát Mesiášem, se dostal do basy a dva roky z ní nevyjde.
    Tolik kamarádů odsoudili jako zločince a poslali do vězení a na pracovní farmy a do pasťáků za to, že u sebe měli třicet deka sušené trávy. Venku si po svobodě chodí lidé, kteří kují pikle, jak podvést své sousedy, plánují války, vydělávají těžké peníze na droze alkoholu, droze potravinách a droze nikotinu, zamořují oceány, řeky i vzduch, všichni lháři a nenávistníci a obchodníci se smrtí si volně chodí sem a tam, nemají oči pro nic jiného, než pro svazky zelených bankovek, zatímco uvnitř žaláře musí hodní kamarádi tupě zírat na železné mříže a šedivé kamenné zdi, protože to všechno brali vážně a chtěli si popovídat s Bohem.
   


Přeložila Edita Drozdová, převzato z knihy Zdi Iluzí