Malinká holčička bez dreadů prošla kolem. Usmála se na mě. Moc často se to nestává, ale někdo přece jen zabere. Děti nejčastějc, pak vykouřený slečny nebo maminky a zkouřenci obecne. Klasickej důchodce snad ešte nikdy nezabral, znechuceně obrátí hlavu a neví kam se schovat. Tahle se však zastavila, otočila a upřeně se zadívala. Koukali sme se na sebe nevim jak dlouho. NĚCO se začlo dít, lehkej hukot, nemožnost vnímat či soustředit se na okolí. Nemoh jsem odtrhnout oči. Koukali sme na sebe, koukali sme do sebe, do sebe samých. Milostivě mrkla a koukla stranou. Nevím co by se dělo dál, ale bylo by to hustý. Bohužel odešla a já se to asi nikdy nedovím...

Malinká holčička s mokrejma vlasama stojí na stanici tramvaje. Hnusně prší, ne moc, ale vlezle. Má modrej igelitovej pytel zavázanej žlutym páskem, mává s nim, dává si ho na hlavu ve snaze se schovat, marně, je moc vlezlo ale ne zima, něco málo nad nulou. Pár bezradnejch pohledů kolem, opírá si pytel o zábradlí, vyhlíží tramvaj. "Ahoj jak se vede? My se známe? Ne, ale mohli bysme, ja sem mat ale s dvěma t nebo taky matěj, jak chceš." beží mi hlavou. Něco jede, má štestí, radostně nadhodí pytel a nastupuje. Sedne si. "..a asi znát ani nebudeme."

Malinká holčička s velkejma dreadama uprostřed lesa. Moc neví kde se tu vzala, teda ví. Ví že sem přišla, po svejch, že požila pár, asi tři, trípky a šla do lesa. Teď byla někde, jestli to byl les, tak určitě ne takový jak ho znala, takhle možná vypadají kouzelné lesy z pohádek nebo taky ráj. Všude proudí energie, v úterý i ve středu. Tyto pojmy jí vyvstanuly v mysli, ale nedokáže je zařadit, tak s nimi pojmenuje dva kámoše který ji doprovázej. Jeden, teda spíš jedna, ono je to jedno, je to vyšší bytost, spynutí obou pohlaví, veselý šnecek, takový pohodár. Jeho tělo obepíná její prst a lehce slyní. Potkala ho u vedlejšího pařezu. Nevěděl co má dělat a stál tam. Jen tak. Tak ho vzala s sebou, on ji o to dokonce i prosil, ale to nebylo třeba, sama byla ráda, že potkala kamaráda. Ten druhý byl plyšový. Říkal si lachtan nebo taky tuleň, prostě bílej malej hebkej. Byl s ní na vetšine výletů, v tom horším vám pomuže a v tom nejhoršim se ešte nesetkali. Koukal z kapsy a moc toho nenakecal. Šnek se natáh do prostoru a objal zpívající květinu. Tuleň, teď už ví, že je to PeeTea (P.T. - Psychdelicky Tulen) jí vedl, nevěděla kam, ale věděla, že tam musí...

Malinká dreadařka s velkejma kozama si to rozdává s negrem. Je to velkej statnej a hlavně černej negr. Rozdavá rychle, karty lítaj vzduchem přímo na své místo, kde si je ona bere. Zatím to vypadá dobře, velmi dobře, stací vyměnit jednu kartu a bude vše její. On. Žádá, co si přeje, vrací jednu kartu, a bere novou. Nenápadné nakouknutí, ani nehla brvou, je to ona. Tentokrát to vyšlo. Zvedá o jednu, aby ho nevylekala. On přihazuje taky jednu. Pořádně to roztočíme, točí se jí hlavou, jedná už jen instinktivně, přihazuje různě, nezasvěcenci by se zdálo, že zcela náhodně. Dorovnáno, chvíle napětí, ale není to ono, výhra je jistá. Otačí, černoch zbledl, ale podivně se usmál. Při třetí kartě se šklebí jako velkej Šklíba. Něco tu nehraje a kazeták to nejni, ten je v porádku, problem je v jeho kratách. Vyhrál. DO PR.DE.LE! Negr si to rozdáva s malinkou dreadařkou s velkejma kozama. Vráží ji svůj kolík hluboko dovnitr. Jí se to libí a dělá to nejlepší co dokáže. Lehce mu mne bradavky. Vychází mu vstříc. Vlastně to nejní ani znásilnení, od začátku chtěla, aby to takhle zkončilo. Tešila se na to, ale bála se, snažila se přece vyhrát...

Kozatá dreadařka bez hlavy leží bezvládně na mramorové desce. Je mu jí líto, nechtěl, aby to takhle zkončilo. Rozdal jí ty nejlepší karty jaký v ten okamžik moh namíchat aniž by si toho všimla. I ona si byla jistá svou výhrou a to mu dalo nadeji, že bude osvobozen. Konečně po dvaceti třech tisích let v této podobě měl poznat opravdouvou smrt. Poznal jí již mnohokrát, ale jen docasně, nevěděl proč, ale staválo se mu, že občas (v jeho měřítkách století) upadl do divného stavu kdy opustil své tělo a letěl za Světlem. Když však do něho vsoupil, znovu žil, jako nejaké zvíře, například šneček. Poprvé, a parkát poté doufal, že tam ve světle je konec, ale vždy byl zklamán. Užil života zvířete a po jeho smrti se vrátil do této podoby. To bylo jeho prokletí...