Úvod
Druhy čeledi sršňovitých jsou si navzájem podobné. Do určité míry se liší místem, kde stavějí svá hnízda, avšak tentýž druh může sídlit jak v zemi, třeba v opuštěné noře nějakého hlodavce, tak i ve "vosí báni" někde na půdě. Na našem území žije šestnáct druhů čeledi Vespidae. Kromě sršňů (rod Vespa) a vos (rody Paravespula a Dolichovespula) jsou to ještě vosíci (rod Polistes). Nejhojnějšími druhy jsou vosa lesí, vosa útočná a vosa obecná. (Dmitrijev 1987)
Sršeň obecná
Sršeň obecná (Vespa crabro) je největší evropská sociálně žijící vosa. Královna (oplozená samice, která přezimovala) je zakladatelkou sršní kolonie. Na jaře začne budovat základ hnízda tak, že kusadly nastrouhá kousky dřeva a smísí je s výměšky svých slinných žláz. Z této papírovité hmoty buduje kromě ochranného obalu hnízda také jeho vnitřní buňky, do kterých klade vajíčka, z nichž se líhnou larvy. Protože je hnízdo zavěšeno a stavěno odshora dolů tak, že otvory buněk směřují dolů, jsou larvy přilepeny lepkavou hmotou, aby nevypadly. První dělnice přebírají po vylíhnutí všechny práce, které dosud vykonávala královna (stavba hnízda, péče o larvy apod.) a ta pak již jen klade vajíčka. V době, kdy jsou venkovní teploty vysoké, přinášejí dělnice do hnízda vodu a zvlhčují tak vnitřní prostory hnízda. Navíc vířením křídel napomáhají lepšímu proudění vzduchu v hnízdě. V průměrném hnízdě je pět až sedm plástů (ale může jich být až 15) s asi 1500 buňkami. Královna po přezimování létá od poloviny dubna do poloviny července, dělnice létají od července do října a pohlavní jedinci (ti, kteří zajistí další populace) létají v září. V této době také dochází ke kopulaci. U oplozené samice se samčí pohlavní buňky ukládají do zvláštní schránky a uvolňují se až na jaře při kladení vajíček. Koncem října dochází k zániku sršní kolonie, protože sršni nedokáží připravit zásoby jako včely. Přežívají pouze oplozené samice, které se ukrývají a přezimují, aby na jaře založily novou kolonii. (Dmitrijev 1987, Zahradník 1981, Petr 2004)
Sršeň a jeho potrava
Sršni jsou dravci. Živí se především jinými druhy hmyzu nebo sladké ovocné šťávy či med včel. Nejraději lapají mouchy, ty mohou tvořit až 90% jejich potravy. Dospělý jedinec nespotřebuje všechnu shromážděnou potravu a s tím, co sám nezkonzumuje, se vrací do hnízda a krmí larvy, mladé jedince a královnu. Petr (2004) udává, že za den pochytá jedna sršní kolonie asi kilogram hmyzu a svým výkonem se vyrovná 5 až 6 hnízdům drobných hmyzožravých pěvců. V přírodě jsou velice složité takzvané trofické nebo potravní řetězce. To znamená, že každý se něčím živí a naopak je něčí potravou. Jako velcí dravci zastávají úlohu třeba pro redukci populací myší nebo jiných drobných zvířat, které se mohou přemnožit. V hmyzí říši tuto úlohu zastávají právě sršni, redukují tedy další hmyz, který by nás mohl obtěžovat. Jsou vlastně součástí rovnováhy v přírodě. (Hošek 2004)
Kdo rád pozoruje přírodní dění kolem sebe, určitě již spatřil, jak sršni nemilosrdně lapají hmyz, např. v pohodě se na květech pasoucí pestřenky. A jak je pak "elegantně" usmrcují. Oddělí jim bleskově hlavu. Ani ony je svým odstrašujícím zbarvením neodradí. Sršni vědí, že to je ze strany pestřenek jen marný pokus o klam.
Sršeň napadající včelí hnízda
Chalupský (1996) popisuje japonského sršně Vespa mandarina japonica, který napadá tamní včely Apis cerana japonica. Když nějaký sršeň objeví včelí společenstvo, zabije pár včel a odnese je jako potravu do hnízda pro své larvy. Výměškem tzv. van der Vechtovy žlázy však nejdříve označí předměty v okolí hnízda, takže jsou k včelstvu přilákáváni další sršni. Zatímco jeden sršeň je schopen v několika minutách zabít až 40 včel, 20-30 slétnuvších se dalších sršňů dokáže během 3 hodin zabít včelstvo o 30 tisících jedinců! Po vybití dospělých pak začnou vynášet larvy a kukly a v průběhu 10 dnů vyplení včelí hnízdo úplně.
Japonské včely mají však na tyto záškodníky osobitou obranu. Jakmile nějaký sršeň začne řádit v okolí úlu, začne hlídkovat kolem vchodu skupina včel čítající až 1000 jedinců. Když se sršeň znovu objeví, vyrazí na něj letka odhodlaných včel, která jej obklopí a uzavře hroznem svých těl. Může jich kolem něj být až 500. V krátké době stoupne uprostřed hroznu teplota na 47 °C a to je pro sršně osudné. Zatímco japonská včela snese teplotu až do 48-50 °C, sršeň jen do 44-46 °C. Horko uvnitř hroznu jej zahubí. Samozřejmě, že při této akci přijde o život pár včel uvnitř shluku, ale jejich oběť pomůže splnit hlavní účel.
Že to probíhá právě takto, dokázali M. Ono a spolupracovníci z univerzity Tamagava v Tokiu (Japonsko). Pro dřívější tvrzení, že shluknuté včely sršně ubodají, nenalezli na zabitých sršních žádné důkazy. Naopak, své vysvětlení doložili naměřenými teplotami uprostřed hroznu pomocí vyzařovaných infračervených paprsků. Jinak badatelé též zjistili, že včely zuřivě reagují i na pouhý výluh ze zmíněných sršních žláz a že při jejich sladěné akci hraje roli včelí poplašný feromon octan izoamylnatý. Evropské včely přenesené do Japonska však nic takového neumějí. I když zkušenosti včelařů ukazují, že i naši sršni občas včely loví. Neplení však úly způsobem jejich japonských příbuzných, a tak se asi evropské včely vymýšlením obrany proti ním nemusily zatím zabývat.
Jed sršňovitých dle Patočky (2004)
Sršeň obecný je poněkud méně agresivní než vosy, ale bodnutí tímto hmyzem take není vzácností. Agresivni jsou naopak některé tropické druhy (Vespa velutina, V. affinis, V. orientalis). Kupříkladu v Indonézii jsou oblasti, kde sršni znemožňují člověku pohyb. (Hošek 2004)
Sršňovití jsou nejvýznamnějšími zástupci aktivně jedovatých druhů hmyzu řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Jejich jedový aparát se skládá ze tří částí: jedových žláz, jedového váčku a žihadla. Jedovaté jsou pouze samičky, jelikož jedové žlázy se vyvinuly z připojených orgánů samičího rozmnožovacího ústrojí. Vosy a sršni (na rozdíl od včel) nemají na žihadle zpětné háčky a žihadlo mohou použít i několikrát. Toxikologicky nejvýznamnějšími druhy v České republice jsou sršeň obecná, vosa obecná (Paravespula vulgaris) a vosa útočná (Paravespula germanica). Všechno to jsou sociální druhy vos, takže pokud získají dojem, že ohrožujete jejich hnízdo, můžete těch žihadel dostat i více. Prní vosa, která zpozoruje nebezpečí, okamžitě vystříkne do vzduchu část svého jedu a těkavé látky v něm obsažené, které fungují jako poplachový feromon, přilákají během chvilky na pomoc další jedince. Feromony hrají u sršňů - podobně jako u ostatních druhů sociálního hmyzu - úlohu dokonalého komunikačního prostředku.
Sršní jed je čirá bezbarvá tekutina nahořklé chuti a aromatické vůně, obsahující asi 30 % sušiny. U jedné vosy to odpovídá 0,3 až 0,4 mg pestré směsi látek, z nichž část se dostává po vbodnutí žihadla do vašeho těla. Musí jít o biologicky velmi účinné látky, když již tak nepatrné množství je schopno vyvolat řadu patofyziologických reakcí.
Chemické složení jedu je charakteristické pro každý druh vosy, ale obecně lze říct, že všechny vosí jedy obsahují tři toxikologicky významné složky: biogenní aminy a aminokyseliny, polypeptidy a enzymy.
Biogenní aminy jsou produkty některých aminokyselin, ze kterých vznikají dekarboxylací, a v živočišných organizmech hrají často úlohu přenašečů nervového vzruchu. Ve vosích jedech byly až dosud nalezeny serotonin (5-hydroxytryptramin), histamin, tyramin, adrenalin, noradrenalin a dopamin, v jedu sršně i acetylcholin, toho bylo dokonce asi 5 % (jde o nejkoncentrovanější dosud známý přírodní zdroj tohoto mediátoru cholinergního nervového systému). Biogenní aminy odpovídají za bolestivou reakci vosího bodnutí, přičemž jejich směs je vždy výrazně bolestivější než jednotlivě podané látky. U člověka se podílejí také na rozvoji šokové reakce, odpovědný je za to zejména histamin, který rozšiřuje cévy. Z aminokyselin jsou pravidelnou součástí vosích jedů tryptofan a histidin (z nichž pak vznikají serotonin a histamin) i řada dalších neuroaktivních aminokyselin. Tato složka vosího jedu hraje významnou úlohu při rychlé paralýze kořisti.
Polypeptidy vznikají propojením aminokyselin peptidickou vazbou a vytvoří buď dlouhý, otevřený řetězec (vznikne lineární peptid), nebo uzavřený řetězec (vznikne cyklický peptid). Peptidy nalezené ve vosích jedech jsou dvojího druhu: kininy a mastoparany.
Kininy, resp. vespakininy působí podobně jako histamin. Mají silný vazodilatační účinek a na krevní kapiláry působí tak, že kapilární stěny ztrácejí svoji integritu, tvoří se mikrotromby a destičkové agregáty, tekutina z cév uniká do řídkého pojiva. V lehčích případech se reakce projevuje pouze místně. Vzniká anemický prstenec s překrveným dvorcem, okolí vpichu oteče, člověk vnímá lokální bolest. Vyskytují se ale i těžké případy, kdy má postižený zrychlený tep i dech, zmodrá, zvrací nebo dostane průjem a může to skončit i anafylaktickým šokem s nízkým krevním tlakem a stažením průdušek. Nebezpečné je rovněž bodnutí do sliznice dutiny ústní, kdy bývá otok zpravidla v hrtanu.
Mastoparany jsou lineární peptidy. Narušují strukturu membrán, tudíž vyvolávají rozpad červených krvinek a vyplavují histamin ze žírných buněk (mastocytů), které hrají významnou úlohu v mechanizmu časné alergické (anafylaktické) reakce zprostředkované protilátkami imunoglobulinu E. Vyplavují také serotonin z krevních destiček. Jsou bezprostřední příčinou zánětlivé reakce. Na zánětlivé reakci se patrně podílejí i chemotaktické vosí peptidy, které fungují jako zprostředkovatelé zánětu a imunitní reakce. Zasahují do tvoření nových buněk a do odpovědi buňky na specifický chemický podnět.
Enzymy obsažené ve vosích jedech jsou vysokomolekulární proteinové molekuly, jejichž substrátem jsou stavební komponenty buněčných membrán. Tyto proteinové složky vosího jedu mají také výrazné antigenní vlastnosti a významně se podílejí na alergických projevech bodnutí. Hyaluronidáza katalyzuje hydrolýzu viskózního mukopolysacharidu pojivové tkáně (hyaluronové kyseliny), snižuje jeho viskozitu a umožňuje tak ostatním složkám jedu, aby rychleji pronikaly od místa vpichu do okolní tkáně. Nejvýznamnější enzymovou složkou vosího jedu je fosfolipáza A2, která se podílí na odbourávání fosfolipidů buněčných membrán. Deacyluje fosfolipidy v pozici 2 za vzniku lyzofosfolipidu, který se chová jako detergent. Mění prostupnost membrán, rozkládá červené krvinky, poškozuje mitochondrie apod. Fosfolipáza B pak lyzofosfolipidy deacyluje na glycerofosfocholin a mastné kyseliny. Fosfolipáza A2 je účinná jako neurotoxin tím, že na úrovni neuronálních synapsí blokuje přenos nervového vzruchu. Tento enzym je přítomen také v mnoha hadích jedech. 6)
Závěr
Vzhledem ke složení potravy a s přihlédnutím k neútočnosti druhu je možné konstatovat, že sršeň má pro člověka pozitivní význam. Protože se jedná o velký druh, který je spojen s nepravdivými zprávami o velké účinnosti jejich jedu, přetrvává u řady lidí neopodstatněný strach ze sršňů. Pokud však letícího sršně nebudeme dráždit rychlými pohyby a dáme mu možnost v klidu odlétnout, nemusíme mít ze sršňů obavy. Vzhledem k množství zkonzumovaného obtížného hmyzu považujeme sršeň za užitečnou. (Dmitrijev 1987)
Použitá literatura:
Dmitrijev Jurij, 1987: Hmyz známý i neznámý pronásledovaný chráněný, Lidové nakladatelství, Brno
Hošek Pavel, 2004: Žahadloví blanokřídlí, Vesmír 83 / 7
Chalupský Josef, 1996: Včely proti sršňům, Vesmír 75/1
Patočka Jiří, 2004: Vosí bodnutí, Vesmír 83 / 6
Petr Jaroslav, 2004: Stovky žihadel, VTM Science 58/3
Zahradník Jiří, 1981: Náš hmyz, Albatros, Praha
Foto: Petr Mlakář, insects.cz
