Magie

Kořeny magie sahají tisíce let do minulosti, daleko před křesťanství, judaismus a vůbec dochované historické záznamy. Eleuzínská mystéria, staroegyptské školy mystérií i okultní kultura Atlantidy, to vše vychází ze stejných kořenů.Magické tradice vyrůstaly spolu s monoteismem: židovská kabala, křesťanský gnosticismus, obřadní (která nás provází dodnes), nacházíme sjednocující téma: rozvíjení našeho bytostného já, cíl i výchozí bod všeho magického díla. Základní myšlenka je taková: nejprve je třeba si uspořádat vlastní život - uvést je do harmonie - tělesné, duševní citové i duchovní. A co je cílem? Naplnit, uspokojit své já na ještě vyšší úrovni. Změnit, povznést a tak plně rozvinout své bytostné já pro blaho celého Universa.

Anglický učenec Sir James Frazer, autor spisu Zlatá ratolest, kdysi prohlásil magii za primitivní systém založený na kauzalitě, za zastaralou pseudovědu. Nemýlil se, ale nepochopil dostatečně, na jakém principu je založena. Slovo magie je odvozeno od kořene mag-, "velký". Vztahuje se ke starobylému způsobu vnímání světa, dnes zcela zapomenutému. Kdysi byly všechny osoby a věci považovány za součásti celku nazývaného často makrokosmos; magií se pak rozuměl ovládací systém, který využíval sil makrokosmu. Šlo tedy, jak se Frazer domníval, o primitivní aplikaci kauzality, ale nepřímou, zcela odlišnou od přístupu, jejž užívá současná věda. Na pozadí všech forem magie stojí představa makrokosmu, velkého světa prvotních příčin, určeného vnějším časem a oběžnými dobami planet, skoukolí, jež pohání všechny věci a podobá se obrovitému mlýnskému kolu či dynamitu. Metodou magie pak byla projekce osobní vůle nebo touhy (do podoby slovní formule, rituálu, amuletu, apob.), jež měla přimět makrokosmos k reakci, která by vyvolala kýžený účinek na třetího účastníka (osobu, věc, událost).

Ponoříme-li se do důkladného studia magie či okultních věd, nalézáme hotový poklad metod, jak pomoci sobě samým. Jak to, že tyto techniky nejsou známy každému? Proč je nezkusí všichni?

Ve výchově a vzdělávání západního člověka dnes magie nemá místo. Tato oblast poznání zůstávala neodhalena díky tendenčně chápaným dějinám středověkých inkvizotorů, kteří usilovali o vymýcení magie z naší kultury. Jejich dílo bylo vpravdě úspěšné.

Pro mnohé je setkání se světem magie jakýmsi výletem do pohádky - příběhu pramenícím z dávných lidových legend. Všichni důvěrně známe ty, o kterých se v nich vypráví - kouzelné babičky nebo dobré víly. Někdo, kdo dokáže splnit přání. Určitě si vybavíte i další, všechny spojuje stejný motiv - jsou to kouzelní pomocníci. V pohádce se vypráví o hodném smrtelníkovi, ocitnuvším se v krajní nouzi, když tu náhle do jeho života vstoupí kouzelný pomocník a splní mu přání. Většina z vás podotkne, že se jedná pouze o vymyšlené příběhy, ale to si lidé také mysleli o řeckých bájích dokud Schliemann neobjevil zbytky Troje. A také mnozí z těch, pro které byly pradávné legendy o andělech a "ohnivých vozech" také takovou bájí, přehodnotili své názory, když von Däniken zpopularizoval svoji teorii o prehistorických astronautech.

Marion Weinstein ve své knize Pozitivní magie předkládá svou vlastní teorii o výše zmíněných legendách: "Na Západě stejně jako na Východě odjakživa existovaly ojedinělé kultury a subkultury zachovávající odvěké mystické tradice. Příslušníci takových kultur obyčejně žili v ústraní, ničím nerušeni. Jako příklad mohou sloužit čarodějnice a druidové. Mohlo se docela dobře stát, že tito mystikové si čas od času zamilovali nějakého prostého člověka pro jeho dobrou povahy, nebo se slitovali nad někým, kdo se ocitl v nouzi a rozhodli se mu pomoci. Nám mohou tito adepti připadat jako kouzelné bytosti; nezasvěcený může jejich pomoc považovat za nadpřirozený, těžko pochopitelný čin. Ale pro adepta - člověka z rozvinutější kultury - to bylo něco běžného." (Adeptem se v okultismu myslí magik či mág). Takovéto legendy k nám přicházejí viděny ze zorného úhlu obyčejného člověka, který se právě s takovou kouzelnou službou setkal. Příběhy byly během doby překrucovány, přikrášlovány a zveličovány - jako ostatně všechny ústně tradované lidové pověsti předávané z generace na generaci, aniž by si tito lidé uvědomovali, co vlastně uchovávají. A tak než se legendy dostaly k nám, staly se surovinou pro disneyovskou mlýnici - jsou z nich pohádkové příběhy, fantazie.

Budeme-li však na takové legendy nazírat ze zorného úhlu poznané mystické tradice, odhalí se před námi úplně nová oblast možností. Všechno je jen záležitost určitého úhlu pohledu, rámce souvislostí. V jižním Tichomoří kupříkladu žijí kultury, jejichž příslušníci uctívají košile amerických vojáků z druhé světové války. Pro ně jsou to památky na kouzelné bytosti, jež se kdysi za velkého hromobití snesly shůry na svých podivných velikých ptácích. Uctívači košil dodnes stavějí z listí a větví podivuhodné, anténám podobné konstrukce jako připomínku kouzelných přístrojů, jimž ta nadpozemská stvoření získávala zprávy v záhadném jazyce, zprávy přicházející v podobě praskavých hlasů z čisté oblohy! Z pohledu této víry v příchod nadpřirozených dobrodinců, v Tichomoří poměrně obvyklé, se mohou normální vojenští piloti jevit jako čarodějové a legenda je na světě. Ovšem z hlediska moderní aviatiky je pilot prostě jen člověk vykonávající svoji práci - tedy nic k uctívání. Všechno tedy závisí na úhlu pohledu a na naší vlastní hodnotové soustavě.

Pro moderní západní společnost je vskutku příznačné, jak hluboce myšlenka "je to příliš krásné, než aby to byla pravda" dokáže proniknout do našeho způsobu myšlení, aniž bychom si uvědomili, nakolik nás ovlivňuje. Myslím, že právě tento syndrom je pro mnohé primární příčinou jejich nedůvěry v pozitivní okultní jevy, jako je například spirituální spojení s milovanými, život po smrti, telepatie a také schopnost splnit přání. Všechno, co napovídá, že Svět neviditelna nejen existuje, ale že by nám dokonce mohl být kuprospěchu, se zdá doslova příliš krásné, než aby to mohla být pravda. I když lidský duch přímo prahne po tomto neviditelném dobrodiní, ostýchá se v něj uvěřit. Možná i proto to, že mnohým to připadá stejně pošetilé jako dávat veškerou důvěru - nebo dokonce vkládat nejvyšší naděje - ve vzduchoprázdno. Kdo se zdráhá v něco uvěřit, ten se toho ani neodváží využít. Nejde jen o uvěření v okultní jevy (a jejich další zkoumání). V psychologii je dobře znám princip, na základě něhož naděje vyvolává úzkost, a který se projevuje určitým vzorcem obranného chování. K takovým obranným reakcím dochází zejména u tvůrčí činnosti. Vidina odměny za tvůrčí schopnosti může být natolik veliká, že případné selhání by mohlo být stejnou, nebo ještě vetší, měrou zničující. Právě ze strachu z neúspěchu pak človek odmítá vůbec se do něčeho pouštět. Domněnka, že je jistější raději se o nic nepokoušet, je prostě jen obranný mechanismus.

Veškerá okultní práce je samou esencí tvůrčí činnosti - okultní způsob jednání je nejniternějším vyjádřením sama sebe. Uvěřit ve Svět neviditelna a spoléhat se na něj, využít dosud neznámé součásti svého já - to byl tradičně základ okultní vědy. Tento tradiční způsob myšlení klade důraz na sebeúctu, víru a přesvědčení a je účinný tehdy, chápeli-se z pozice adepta, nikoli z podhledu dětinsky nedůvěřivého bázlivce, který se neodváží riskovat úzkost z možného zklamání.

Magické dílo si rovněž vyžaduje silný smysl pro odpovědnost za sebe samého, za to co děláme i za ostatní okolo nás - v magii to vše splývá v jediné. Magii nelze využít k vlastnímu prospěchu, pokud by to uškodilo někomu jinému. Podle magických nauk jsme všichni vzájemně kosmicky propojeni, a když někomu ublížíme, ublížíme samy sobě. K pochopení tohoto faktu je nutná transcendence, je třeba překročit jisté kulturní hranice. Takovou hranicí, omezením, je všeobecné rozšířený filosofický princip "vítěze a poraženého", tedy domněnka, že má-li být někdo šťastný, musí jiný trpět. V magii je nutno tuto myšlenku zavrhnout. U všech filosofií, jejichž smyslem je pomoct sobě samému, je často nutné staré a omezující ideje opustit. V tomto ohledu se magie od ostatních současných sebezdokonalovacích technik nijak neliší. Toho, co nám v minulosti bránilo v naplnění našeho já, se musíme zbavit, ovšem v jiných sebezdokonalovacích systémech se pak jednoduše necháme vést novými vnějšími pravidly. V magii musíme tento řád hledat v sobě samých. Pro každého je cílem magie něco jiného, proto nikdo nemůže říci co je to pravé. Pro všechny však platí stejná myšlenka: "Cílem magie je vše, co skutečně naplní a spokojí naše já".

Je těžké představit si společnost, ve které by relační (opak racionální) aspekty mozku byly zdůrazňovány zcela samozřejmě. A přitom naše planeta zažila období, kdy náboženství, divadlo, umění, filosofie a věda byly součástí jediného: magie. V dobách "primitivních", premonoteistických, magie prolínala do všech oblastí lidského života. V západních civilizacích se později začaly postupně vydělovat a samostatně rozvíjet různé oblasti lidského snažení. Při této specializaci docházelo v každém oboru k velkému rozmachu, ovšem na druhé straně se tu ztrácelo něco cenného. Tak například astrologie se postupně přeměnila v astronomii. V tomto oboru došlo díky stálé dokonalejším teleskopům a komplexní matematice k ohromnému pokroku. Na nevědomost a pověry středověké astrologie se zapomínalo, ovšem stejně tak i na existenci kauzálních, příčinných vztahů mezi životem na této planetě a energetickými silami ostatních těles naší sluneční soustavy. Když v západních civilizacích pohanství vystřídal monoteismus, upadly mnohé pozitivní ideje v zapomění: spojení člověka jako druhu s ostatní přírodou, osobní využití kosmické energie i mnohé ze světa neviditelna - spojení se světem duchů, myšlenka reinkarnace a mnou velice oblíbené osobní karmy.

Zdá se, že většina našich pocitů úcty a obdivu se přesunula z Boha na vědu. Uznají-li vědci platnost okultních věd, lidé jim uvěří. V západní společnosti nacházíme nový kulturní fenomén - zažínají se objevovat vyznavači okultismu, skuteční žáci magie, novopohané i keltské čarodějnické kulty, znovu oživované v mnoha podobách.

Já sám magii moc v oblibě nemám díky její povaze vyvolávat touhu po moci, ovládání lidí proti jejich vůli a tím se nenápadně přiklánět k její temné stránce.

Použitá literatura:

Alice A. Bailey - Pojednání o bílé magii, vydal Trigon v Praze 1996

Marion Weinstein - Pozitivní magie, vydala Votobia v Olomouci 1997

Jahn Lash - Průvodce hledačů absolutna, vydala Votobia v Olomouci 1996

Aureol Filip Theofrast Bombasta z Hohenheimu - Filosofie okutní, vydal Trigon 1990